Ukázky z díla Toni Morrisonové

 

Neboj se. Moje povídání ti neublíží, ani to, co jsem udělala, a já ti slibuju, že se tady tiše schoulím ve tmě, možná budu trochu plakat a možná chvílemi znovu uvidím krev, ale určitě se už nikdy nezvednu, nevstanu a nevycením zuby. Musím ti to vysvětlit. Můžeš si moje povídání vykládat jako zpověď, když budeš chtít, ale je to zpověď plná podivností, jaké známe jen ze snů a z těch chvilek, kdy pára nad konvicí připomíná psí hlavu. Nebo když se panenka z kukuřičného šustí, která seděla až doteď na poličce, najednou ocitne v koutě místnosti a každému je jasné, jaké je za tím zlo. Všude se neustále dějí divné věci. Ty to víš. A já vím, že to víš. Proto se ptám, kdo za to může? A taky, umíš číst? Když nechce pávice sedět na vejcích, hned to přečtu správně, a taky že ano, tu noc přijde minham za ruku drží své hoae, chlapečka a v kapse zástěry má moje střevíce. Ostatní znamení se nedají přečíst tak snadno. Často se jich sejde víc anebo se jasné znamení příliš rychle zamlží. Snažím se je roztřídit a vyvolat z paměti, ale je mi jasné, že mi jich spousta unikne, jako když jsem nepochopila, proč se užovka vyplazila umřít na domovní práh. Začnu radši tím, co vím jistě. Začátek začíná u těch střevíců. Jako malá nerada chodím bosá a pořád škemrám, aby mi dali boty, třeba cizí, dokonce...

 

15

…i když je venku veliké horko. Moje máma, minham se mračí, zlobí se na mě za takové parádění. Slušné ženy nenosí střevíčky na podpatku! Musí si na mě dát pozor, říká, budu asi divoška, ale nakonec mi dovolí nosit střevíčky, které Seňora vyhodila, mají úzkou špičku, jeden podpatek ulomený a druhý sešlapaný a na nártu přezku. A proto, jak tvrdí Lina, jsou moje nohy k ničemu, vždycky budou pro obyčejný život moc jemné, nikdy nebudu mít tvrdá chodidla, tužší než vydělaná kůže, jak je pro život zapotřebí. Lina má pravdu. Florens, říká mi, máme rok 1690. Má snad dnes někdo ruce otrokyně a nožky jako portugalská šlechtična? A tak když se teď vydávám za tebou, dají mi Lina a Paní na cestu staré Pánovy boty, které by se hodily pro muže, ale ne pro děvče. Vycpou je senem a klouzavým kukuřičným šustím a poručí mi, abych si schovala dopis do punčochy i když mě uvnitř škrábe pečetní vosk. Umím číst, ale nečetla jsem, co Paní napsala a co si Lina a Sorrow neumějí přečíst. Vím ale, co v tom dopise je a co mám říct, kdyby mě někdo zastavil.

V hlavě se mi vznášejí dva pocity, touha po tobě a strach, že zabloudím. Nic mě neděsí víc než tahle pochůzka, a zároveň mě nic víc neláká. Ode dne, kdy jsem tě ztratila, jenom sním a spřádám plány. Jak zjistit, kde jsi a jak se k tobě dostat. Chci se rozběhnout cestou necestou mezi javory a borovicemi, ale v duchu váhám – kudy? Kdo mi poradí? Kdo žije v divočině mezi naší farmou a tebou, jestlipak mi pomůžou, nebo mi ublíží? A co ti huňatí medvědi v údolí? Vzpomínáš si? Jak se jim při každém pohybu vlní kůže, jako by pod ní neměli žádné kosti? Jejich pach se bije s jejich krásou a jejich oči v nás poznávají zvířata, kterými jsme kdysi byli. Proto jsi mi říkal, že se jim nesmím podívat do očí. Protože…

 

16

…oni se pak rozběhnou k nám, chtějí se s námi milovat nebo si jen tak hrát, ale my to pochopíme špatně a oplácíme jim strachem a zlobou. Hnízdí tam taky obrovští ptáci, větší než kráva, tvrdí Lina, a ne všichni indiáni jsou jako ona, varuje mě, takže pozor. Pobožná divoška, tak jí říkají sousedé, protože chodí do kostela, ale taky se každý den koupe, což křesťané nedělají. Pod šaty nosí jasně modré korálky a při prvním srpku nového měsíce tajně tančí. Víc než zamilovaných medvědů a ptáků větších než kráva se ale bojím, že v noci ztratím cestu. Jak tě asi potmě najdu? Teď aspoň vím, kam jdu. Řekli mi, kam mám jít. Domluvili to. Uvidím tvá ústa a moje prsty si najdou cestu po tvém těle. Zaboříš mi bradu do vlasů a já budu dýchat do tvého ramene, zhluboka, zhluboka. Jsem šťastná, že se před námi konečně otevírá svět, i když mě ta novost rozechvívá. Abych se k tobě dostala, musím opustit jediný domov, který mám, jediné lidi, které znám. Lina říká, že podle zubů mi bylo asi sedm nebo osm, když jsem sem přišla. Od té doby jsme osmkrát vařili povidla a zavařovali švestky na koláče, takže teď mi musí být šestnáct. Než jsem přišla sem, sklízela jsem celé dny okru a vymetala sušárny tabáku a v noci jsme, minham a já, spaly v kuchyni. Jsme pokřtěné a po smrti nás čeká věčné blaženství. Důstojný otec to říká. Vždycky jednou za sedm dní se učíme číst a psát. Nesmíme opustit farmu, takže se schováváme u mokřiny. Moje máma, já, její chlapeček a Důstojný otec. Nesmí to dělat, ale stejně nás učí a přitom dává pozor na ty zlé Virgiňany a protestanty, kteří ho chtějí  přistihnout. Jestli ho chytí, vsadí ho do vězení, nebo se bude muset vyplatit, nebo obojí. Má dvě knihy a tabulku. My máme klacíky, kterými píšeme do písku, a kamínky, ze kterých sestavujeme slova na hladké rovné skále. Když máme písmena…

17

…v paměti, píšeme celá slova. Jde mi to rychleji než mámě a ten mrňous to neumí vůbec. Dovedu napsat zpaměti celé nicejské vyznání víry se všemi čárkami na správných místech. Zpověď jen odříkáváme, nepíšeme, tak jako to dělám teď. Vlastně jsem ji už skoro celou zapomněla. Mám ráda, když se mluví. Lina mluví, kameny mluví, dokonce i Sorrow mluví. A nejlíp mluvíš ty. Když mě sem poprvé přivedou, vůbec nemluvím. Ani slovo. A všechno, co kolem sebe slyším, je úplně jiné než slova, kterými mluví minham a já. Nerozumím tomu, co říká Lina. Ani tomu, co říká Paní. Pomalu se učím říkat jejich slova, ale neumím je dát na kámen. Lina říká, že moje slova daná na kámen jsou z kraje Mary’s Land, kam jezdí Pán za obchodem. Tam je pohřbená moje máma a její chlapeček. Nebo tam pohřbení budou, když se konečně rozhodnou dojít pokoje. Spát s nimi na kuchyňské podlaze není tak příjemné jako spát na rozbitých saních s Linou. Když je zima, obestavíme si svůj koutek ve chlévě plaňkami a pevně se k sobě pod kožešinou přitulíme. Kravince necítíme, protože jsou zmrzlé a my jsme zachumlané v huňatém kožichu. V létě, když na naše houpací sítě útočí komáři, ustele Lina chladné lůžko z větví. Ty spíš v síti nerad, radši si lehneš na zem dokonce i v dešti, i když ti Pán nabízí, abys spal v kůlně. Sorrow už nespí u krbu. A tvoji pomocníci Will a Scully u nás nikdy nezůstávají přes noc, protože jejich pán to nedovolí. Pamatuješ se na ně? Jak nikdy nechtěli udělat cos jim poručil, dokud jim to nepřikázal sám Pán? Měl na to právo, protože je dostal výměnou za pronájem půdy. Lina říká, že Pán je šikovný na to, jak něco získat, aniž by za to něco dával. Má pravdu, protože to vidím dnes a denně znovu. Já se dívám a moje máma poslouchá, chlapečka drží posazeného na boku. Seňor nechce zaplatit...

 

18

Pánovi všechno, co mu dluží. A Pán říká, že si tedy místo peněz vezme tu ženu a děvče, chlapečka nechce, a dluh bude vyrovnán. Minham ho prosí, aby to nedělal. Ještě pořád synka kojí. Vezměte si děvče, říká, vezměte si moji dceru, říká. Mě. Mě. Pán souhlasí a dohoda je uzavřena. A pak, jen co rozvěsíme v sušárnách tabákové listy, vezme mě Důstojný otec na pramici, potom na malou plachetnici a nakonec na loď, kde mě schová mezi svoje bedny s knihami a potravinami. Druhý den přijde štiplavý mráz a já jsem moc ráda, že mám kazajku, i když jenom tenkou. Důstojný otec mi přijde říct, že bude někde jinde na lodi, a přikáže mi, abych zůstala, kde jsem. Pak ke mně přijde nějaká žena a poručí mi vstát. Poslechnu ji a ona mi svlékne kazajku. A pak mi zuje dřeváky. Nakonec odejde. Důstojný otec celý zrudne, když se vrátí a zjistí, co se stalo. Běhá po celé lodi a vyptává se, kdo to byl a kam zmizela, ale nikdo nic neví. Nakonec vezme nějaké hadry, kusy plachet, co se tu jen tak povalují, a zabalí mi do nich nohy. Teď vím, že to tu není jako u Seňora, že tady nemají kněze rádi. Námořník si odplivne do moře, když ho Důstojný otec požádá, aby mu pomohl. Důstojný otec je jediný laskavý člověk, kterého znám. Když přijdu sem, mám strach, že je to místo, před kterým mě vždycky varoval. Mrazivé peklo, které předchází věčným plamenům, kde se hříšníci smaží na věky věků. Jenže předtím přijde led a chlad, říká. A tak když vidím ty ledové nože visící ze střecha stromů a když cítím, jak mi obličej spaluje holomráz, vím, že nakonec přijde oheň a plameny. Ale pak se na mě Lina usměje a zabalí mě, abych se zahřála. Paní jen odvrátí pohled. Ani Sorrow nemá radost, když mě vidí. Mává rukou před obličejem, jako by odháněla dotěrné mouchy. Sorrow je divná a Lina říká, že je zase v naději. Otce nikdo nezná…

 

19

…a Sorrow o něm nemluví. Will a Scully se jenom smějí a mlčí. Lina je přesvědčená, že je to Pánovo. Říká, že má svoje důvody, proč si to myslí. Když se zeptám jaké důvody, odpoví, že je přece muž. Paní neříká nic. Já taky ne. V duchu mám ale starost. Ne proto, že nám přibude práce, ale protože z matek kojících nenasytná děťátka mám strach. Znám ty jejich oči, když se rozhodnou, koho si nechají. Jak se na mě upřeně dívají a přitom mi říkají něco, co neslyším. Něco důležitého, co potřebuju vědět, a přitom drží za ruku svého chlapečka.

 

20

Příbojem se blížil muž, našlapoval opatrně na kamínky a písek a směřoval ke břehu. Mlha z Atlantiku prosáklá rostlinným pachem halila záliv a zpomalovala jeho kroky. Viděl své čvachtající holínky, ale neviděl svůj vak ani své ruce. Když vyšel z příboje a podrážky se mu zabořily do bahna, otočil se, aby zamával lodníkům, ale protože stožár šalupy zmizel v mlze, nevěděl, jestli dosud kotví na místě nebo se odvážili plout dál podél pobřeží a odhadují umístění přístavišť a můstků. Zdejší mlha byla jiná než anglické mlhy, které znal z doby, kdy se učil chodit, i než mlhy tam nahoře na severu, kde žil teď: tahle byla prozářená sluncem, takže celý svět vypadal jako z hustého rozžhaveného zlata. Prodíral se jím jako neproniknutelným snem. Bahno se proměnilo v rákosí, muž zabočil vlevo a opatrně postupoval vpřed, až na razil na dřevěnou lávku vedoucí od moře k vesnici. Kromě vlastního dechu a chůze jej obklopovalo jen ticho. Teprve když došel k živým dubům, mlha se trochu protrhala a rozptýlila. Přidal do kroku, teď již rozhodněji, i když jen nerad opouštěl zlatou záři, z níž vyšel. Vybíral si cestu s rostoucí jistotou a dorazil do zchátralé osady spící mezi dvěma rozlehlými plantážemi u řeky. Čeledín v hostinci se uvolil nepožadovat zálohu...

 

21

…depíše směnku na jméno Jákob Vaark. Sedlo bylo dost chatrné, ale klisna Regina pěkná. Na koni se cítil líp a pustil se bezstarostně a snad příliš rychle po pobřeží, až narazil na starou indiánskou stezku. Zde bylo záhodno jet opatrněji, a tak Regině trochu přitáhl uzdu. V tomhle kraji si nemohl být jist, kdo je nepřítel a kdo přítel. Před pár lety tu armáda složená z černých i bílých, domorodců i mulatů svobodných, otroků i nevolníků ze zámoří – vytáhla proti místní šlechtě, vedena přitom právě příslušníky této třídy. Když pak ze všech nadějí téhle „lidové války“ zbyly zúčastněným jen oči pro pláč, výsledkem  a sem nutno započítat také vyvraždění všech kmenů na straně protivníka a vyhnání Karolíňanů ze zabrané půdy – bylo jen houští nových zákonů zavádějících zmatek ve jménu pořádku. Tím, že se černým nedostalo práva být propuštěn z otroctví, shromažďovat se, cestovat a držet zbraň, a že naopak bílí dostali právo zabít kteréhokoli černocha z jakéhokoli důvodu a za zmrzačení nebo zabití otroka si mohli majitelé nárokovat náhradu, se bílí už navždy vyčlenili od všech ostatních a přidělili sami sobě výlučnou ochranu. Veškeré zárodky vzájemného porozumění a soužití mezi šlechtou a těmi, kteří na ni pracovali, jež se během vzbouření začínaly rodit a upevňovat, se rozpadly v prach pod kladivem zájmů a prospěchu majetných. V očích Jákoba Vaarka byly toto nezákonné zákony, jež staví krutost nad veřejné blaho, o všeobecné morálce ani nemluvě. Zkrátka a dobře, ve Virginii vládl v roce 1682 zmatek. Kdo se měl vyznat ve všech těch pečlivě vedených bitvách za Boha, krále a zemi? I když si mohl být celkem jist, že ho jeho kůže ochrání, musel být osamělý cestující obezřetný. Věděl, že může jet celé hodiny a mít za společnost jen divoké husy táhnoucí nad vodními toky vnitrozemím, a najednou se …

 

22

…za poraženého stromu vynoří hladový zběh s pistolí, v úvalu se může skrývat rodina uprchlíků nebo ho zčistajasna přepadne ozbrojený bandita. Se svým nákladem různého zboží a pouze jedním nožem za pasem představoval šťavnaté sousto. V touze dostat se z tohoto kraje do méně nebezpečných, i když jemu osobně méně příjemných končin, pobídl Jákob klisnu do rychlejší chůze. Dvakrát sesedl, podruhé aby vysvobodil mladému mývalovi zakrvácenou zadní tlapu z naštíplého kmene. Regina ukusovala u cesty trávu, zatímco se snažil být k vyděšenému zvířeti co nejohleduplnější a přitom uhýbal před jeho čelistmi a drápy. Když konečně uspěl, mládě odkulhalo pryč, snad do náruče své matky, která je zanechala osudu, nebo spíš vstříc jiným pařátům. Cválal kupředu, slaný pot ho pálil v očích a vlasy se mu lepily na šíji. Byl už říjen, ale Regina celá zplavená ztěžka odfrkávala. Tady dole snad vůbec nemají zimu, pomyslel si, to už by se mohl rovnou vydat na Barbados, jak o tom také kdysi uvažoval, přestože slyšel, že je tam vedro ještě smrtelnější než tady. Jenže to už bylo před mnoha lety a záměr padl ještě dřív, než ho mohl začít uskutečňovat. Strýc, s nímž se nikdy nesetkal, z příbuzenské větve, jež se ho zřekla, mu odkázal sto dvacet akrů ladem ležící půdy na državách holandské západoindické společnosti v podnebí, které mu vyhovovalo mnohem líp. V podnebí se čtyřmi zřetelně oddělenými ročními obdobími. Přesto ani tato mlha, dusná a hemžící se hmyzem, nezkrušila jeho ducha. I po dlouhé plavbě třemi plavidly po třech různých tocích, následované namáhavou jízdou po indiánské stezce, ho cesta těšila. S radostí dýchal vzduch tohoto nového světa, téměř děsivé ho svou syrovostí a svůdností, a čerpal z něj novou sílu…

 

23

Jak mile se vzdálil z horkého, zlatého zálivu, spatřil lesy nedotčené od dob Noema, pobřeží krásná až k slzám, krajinu oplývající divokou zvěří, jen si posloužit. Lži Společnosti o snadném zisku, který tady čeká na všechny nové příchozí, ho nepřekvapily ani neodradily. Právě naopak, protivenství a dobrodružství ho lákala. Celý jeho život byla směsice nebezpečí, střetů a usmiřování. A teď se z odrbaného sirotka stal majitel půdy, jenž přichází obdělat úhor a zabydlet divočinu. Vychutnával si pocit, že neví, co ho čeká a kdo a s jakými úmysly mu může vstoupit do cesty. Byl pohotový a bystrý a s potěšením vítal každou příležitost řešit ať malou či velkou potíž nápaditostí a rázným činem. Kolébal se v chatrném sedle s obličejem obráceným kupředu a přitom očima sledoval okolí. Znal důvěrně zdejší krajinu ještě z dob, kdy byla starou švédskou kolonií, a pak z let, kdy působil jako zástupce Společnosti. A z nedávnější minulosti, kdy si vydobyli vládu Holanďané. Během těchto let sporů nemělo smysl pídit se po tom, komu patří ten či onen kus země, ta či ona hraniční výspa. Nehledě na jisté domorodce, kterým to tady patřilo všechno, mohla si kterýkoli kus země z roku na rok nárokovat církev, mohla si jej přivlastnit Společnost nebo se mohl stát majetkem soukromníka jako královský dar synovi některého oblíbence. Vzhledem k tomu, že záznamy o půdě byly vždy nejisté, s výjimkou dokladů o prodeji, věnoval Jákob jen zběžnou pozornost starým či novým jménům měst a vojenských posádek: Fort Orange, Cape Henry, Nieuw Amsterdam, Wiltwyck. Podle svého vlastního zeměpisu cestoval z Algonquinu do Susquehanny přes Chesapeake po staré indiánské stezce z dob, kdy se želvy dožívaly vyššího věku než města. Doplul po Jižní řece do zálivu Chesapeake, tam se vylodil, našel vesnici a dál